Zkamenělina - fosílie - přeslička

ROSTLINA, KTERÁ PŘEŽILA MILIONY LET

Představ si, že jdeš lesem a pod nohama ti křupe drobný štěrk. Mezi kamínky roste nenápadná zelená rostlina. Tenký stonek, pravidelné články, drobné větvičky uspořádané do přesných přeslenů. Přeslička.

Možná ji znáš z louky, z okraje lesa nebo z vlhkého příkopu. Je to jedna z těch rostlin, kolem kterých člověk často projde, aniž by jí věnoval větší pozornost.

Jenže přesličky mají za sebou opravdu dlouhý příběh.

Jejich předkové rostli na Zemi už před stovkami milionů let. A v některých obdobích geologické historie vypadaly úplně jinak než ty drobné rostlinky, které známe dnes.

Představ si mokřadní krajinu, ve které rostou přesličkovité rostliny vysoké několik metrů. Některé jejich příbuzné připomínaly celé stromy. Jejich duté, článkované stonky se tyčily nad vodou a mezi nimi rostly obrovské plavuně, kapradiny a další rostliny.

A pak přišla chvíle, která čeká každou živou rostlinu. Přestaly růst. Odumřely. Spadly na zem.

A právě tady začíná příběh, který může skončit několika velmi odlišnými způsoby.

Z jedné rostliny se může stát součást rašeliny. Z obrovského množství rostlinného materiálu může za miliony let vzniknout uhlí. A pokud se splní určité podmínky, může se zachovat dokonce její otisk nebo zkamenělé tělo.

Jak je to možné?


KDYŽ ROSTLINA ODUMŘE

Abychom pochopili, jak vzniká rašelina, uhlí nebo zkamenělina, musíme se nejprve podívat na to, co se běžně děje s rostlinou po její smrti.

Když dnes někde v lese spadne větev nebo odumře rostlina, většinou nezůstane zachovaná příliš dlouho.

Začnou na ni působit houby, bakterie, drobní živočichové a další organismy, které rozkládají organickou hmotu.

Rostlina se postupně rozpadá. Její složité organické látky se přeměňují na jednodušší sloučeniny a živiny se vracejí zpátky do přírody. Je to přirozený koloběh.

Jenže ne všude na Zemi probíhá rozklad stejně rychle. A právě v tom spočívá jeden z nejdůležitějších rozdílů.

Představ si rostlinu, která odumře na suchém místě. Má dostatek kyslíku, působí na ni mikroorganismy a její zbytky se postupně rozloží.

A teď si představ, že stejná rostlina spadne do vody nebo do trvale podmáčené půdy. Zůstane ponořená ve vlhkém prostředí, kde je velmi málo kyslíku. Rozklad se výrazně zpomalí.

To neznamená, že se zastaví úplně. I v takovém prostředí existují mikroorganismy, které dokážou organickou hmotu rozkládat. Ale podmínky jsou mnohem méně příznivé pro její rychlý rozpad.

A pokud do takového prostředí neustále přibývá nový rostlinný materiál, může se začít hromadit. Rok za rokem. Generaci za generací. Vzniká něco, co dnes nazýváme rašelina.


JAK VZNIKÁ RAŠELINA

Rašelina je vlastně nahromaděná částečně rozložená organická hmota rostlinného původu. Vzniká především v mokřadech, rašeliništích a dalších trvale zamokřených prostředích. Důležitou roli hraje voda, nedostatek kyslíku, rychlost přibývání rostlinného materiálu a také klimatické podmínky.

Když odumřelé rostliny dopadají na mokrou půdu, část jejich těl se rozloží. Jiná část ale zůstává zachovaná. Postupně se překrývá dalšími a dalšími vrstvami. A tak vzniká rašelina.

Můžeš si ji představit jako velmi pomalu vznikající archiv rostlinného života. V některých rašeliništích se zachovávají zbytky mechů, trav, ostřic, kořenů, listů, pylových zrn a dalších rostlin.

Někdy se v rašelině zachovají dokonce struktury, které nám umožňují poznat, jaké rostliny na daném místě rostly před stovkami nebo tisíci let.

A to je na ní fascinující. Rašelina totiž není jen obyčejná tmavá hmota. Je to záznam toho, jak se krajina v průběhu času měnila. Vědci z ní mohou zkoumat například vývoj vegetace, změny klimatu nebo historii konkrétního území.

A ještě jedna důležitá věc. Rašelina není totéž co uhlí. Je to materiál, který může být jednou z počátečních fází procesu, při němž se za vhodných geologických podmínek z rostlinné hmoty stává uhlí.

Ale k tomu se ještě musíme posunout o pořádný kus dál.


UHLÍ – KDYŽ SE Z ROSTLIN STANE HORNINA

Představ si, že se vrátíme o několik stovek milionů let zpátky. Do období karbonu. To začalo přibližně před 359 miliony let a skončilo před 299 miliony let.

Právě karbon je známý rozsáhlými mokřadními lesy a vznikem velkého množství ložisek černého uhlí.

Krajina tehdy vypadala úplně jinak než dnes. Na mnoha místech se rozprostíraly rozsáhlé bažinaté ekosystémy. Rostly v nich obrovské plavuně, kapradiny a přesličkovité rostliny. A právě mezi nimi bychom našli i skutečné rostlinné obry.

Jedním z nich byly například kalamity. Kalamity patřily mezi vyhynulé stromovité přesličkovité rostliny. Jejich článkované stonky mohly dorůstat výšky několika metrů a jejich vzhled připomínal dnešní přesličky, jen v mnohem větším měřítku.

Vedle nich rostly další obří rostliny, například lepidodendrony a sigilárie, které patřily mezi stromovité plavuně. A když tyto rostliny odumíraly, jejich zbytky se dostávaly do mokřadních sedimentů.

V prostředí s nedostatkem kyslíku se část rostlinné hmoty nerozložila úplně. Hromadila se a vytvářela vrstvy organického materiálu. Podobně jako dnes vzniká rašelina. Jenže geologická historie se nezastavila.

Postupem času mohly být tyto vrstvy překryty dalšími sedimenty. Bahnem, pískem a dalšími usazeninami. A pod stále větším množstvím materiálu se začaly měnit podmínky. Rostla teplota. Rostl tlak. Z vrstev se postupně vytlačovala voda a během milionů let docházelo k chemickým a fyzikálním změnám organické hmoty.

Tomuto dlouhodobému procesu říkáme prouhelnění. Zjednodušeně řečeno, rostlinný materiál postupně ztrácí část vody a dalších těkavých složek a relativní podíl uhlíku se zvyšuje. Vzniká uhlí.

Podle stupně prouhelnění rozlišujeme například lignit, hnědé uhlí, černé uhlí a antracit. Každý z těchto materiálů představuje jiný stupeň přeměny původní organické hmoty.

A tady je důležité si uvědomit jednu věc. Když dnes držíš v ruce kus černého uhlí, nedržíš v ruce zkamenělý strom. Držíš v ruce horninu, která vznikla přeměnou obrovského množství rostlinného materiálu. A ten materiál mohl pocházet z mnoha různých rostlin. Z plavuní, kapradin, přesličkovitých rostlin i dalších tehdejších organismů.

Přesličky tedy k příběhu vzniku uhlí nepochybně patří. Nebyly ale jeho jedinými předky.


PROČ NĚKDY VZNIKNE UHLÍ A JINDY ZKAMENĚLINA?

Teď se dostáváme k části, která mě osobně fascinuje snad ještě víc. Protože ne každá odumřelá rostlina skončí v rašelině. A ne každá rostlina, která se dostane do sedimentu, se nakonec promění v uhlí. Někdy se totiž stane něco jiného.

Rostlina se dostane do prostředí, kde je rychle překryta sedimentem. Může to být bahno na dně jezera, říční sediment nebo jemný materiál usazený při povodni. Pokud se její zbytky zachovají dříve, než se úplně rozloží, může vzniknout fosilie. A právě tady bych chtěla na chvíli zastavit.

Když řekneme zkamenělina, mnoho lidí si představí kost dinosaura nebo krásně zachovaný amonit. Jenže fosilie nemusí být vůbec trojrozměrná. Může to být pouze otisk rostliny v hornině. Někdy se zachová jen její obrys. Jindy můžeme rozeznat žilnatinu listu, strukturu stonku nebo pravidelné článkování.

A právě přesličkovité rostliny zanechaly ve fosilním záznamu velmi zajímavé stopy. Například zkamenělé otisky jejich stonků.


Zkamenělina - přeslička - fosílie

JAK SE Z PŘESLIČKY STANE FOSILIE

Představ si, že v dávném mokřadu odumře stonek kalamitu. Spadne do vody a postupně se dostane na dno. Překryje ho jemný sediment. Pokud se k němu dostane málo kyslíku a rozklad neproběhne příliš rychle, může se část jeho struktury zachovat. Okolní sediment postupně tuhne a mění se v sedimentární horninu.

Samotný rostlinný materiál se může časem rozložit nebo chemicky přeměnit. Ale jeho původní tvar zůstane zachovaný. Vznikne otisk nebo odlitek. A někdy se zachová mnohem víc.

Za určitých podmínek mohou minerální látky pronikat do rostlinných tkání nebo postupně nahrazovat jejich původní materiál. Tomuto procesu se říká mineralizace, případně permineralizace, podle toho, jakým způsobem minerály původní strukturu zachovávají.

Výsledkem může být zkamenělina, ve které jsou patrné dokonce mikroskopické detaily původních rostlinných buněk. To je něco neuvěřitelného.

Představ si, že se díváš na kámen a v něm je zachovaná struktura rostliny, která rostla před stovkami milionů let. Nejde už o živou rostlinu. Její původní organická hmota mohla být dávno pryč. Ale její tvar, struktura a někdy dokonce buněčné uspořádání zůstaly zachované. A my se na ně můžeme dívat i dnes.


KDYŽ SE ZACHOVAJÍ I TY NEJMENŠÍ DETAILY

Existuje ještě jeden zajímavý způsob, jak se mohou zachovat rostliny z dávných mokřadních lesů. Říká se mu permineralizace a jedním z nejznámějších příkladů jsou takzvané uhelné kuličky, anglicky coal balls. Navzdory svému názvu nejde o obyčejné kousky uhlí.

Jsou to útvary tvořené minerálními látkami, především uhličitanem vápenatým, které vznikaly v prostředí dávných uhelných slojí. Uvnitř se mohou zachovat mimořádně dobře dochované části rostlin. Vědci díky nim mohou studovat anatomii rostlin, které žily před stovkami milionů let.

Mohou pozorovat jejich buněčné struktury, vodivá pletiva nebo uspořádání jednotlivých částí rostlin. A to je důležité, protože běžný otisk rostliny v hornině nám většinou neprozradí úplně všechno.

Může nám ukázat její vnější tvar, ale ne nutně to, jak vypadala uvnitř. Uhelné kuličky nám umožňují nahlédnout mnohem hlouběji. Je to vlastně takový malý časový trezor. Časová kapsle.


JEDNA ROSTLINA, TŘI MOŽNÉ PŘÍBĚHY

A teď se vraťme zpátky k naší přesličce. Představ si tři různé situace.

V první odumře na vlhkém místě, kde se její zbytky hromadí v prostředí s nedostatkem kyslíku. Část se rozloží, část zůstane zachovaná a postupně se stane součástí rašeliny.

Ve druhé odumře v rozsáhlém mokřadním lese. Její zbytky se spolu s dalšími rostlinami nahromadí v sedimentu. V průběhu geologického času je překryjí další vrstvy a pod vlivem tlaku a teploty se postupně přemění v uhlí.

A ve třetí spadne do prostředí, kde je rychle překryta sedimentem a její struktura se zachová jako otisk nebo zkamenělina.

Tři různé cesty. Tři různé výsledky. A přitom na jejich začátku mohla stát úplně obyčejná rostlina.

Samozřejmě, v přírodě to není tak jednoduché, že bychom mohli jednu konkrétní přesličku sledovat a přesně určit její budoucnost.

O výsledku rozhoduje celá řada podmínek. Rychlost pohřbení, množství kyslíku, chemické složení vody, druh sedimentu, teplota, tlak i čas. A právě proto se fosilie zachovávají tak vzácně.

Většina organismů se po smrti rozloží a nezanechá po sobě žádnou stopu, kterou bychom dnes dokázali najít. Zkamenělina je vlastně malý zázrak zachování.


CO NÁM TYTO KAMENY VYPRÁVĚJÍ

Když dnes najdeme v hornině otisk přesličkovité rostliny, nedíváme se jen na zajímavý přírodní obrazec. Díváme se na důkaz, že na tom místě kdysi existoval úplně jiný svět. Možná tam byla rozsáhlá bažina. Možná pomalu tekla voda mezi obrovskými stonky kalamitů. Možná tam rostly plavuně vysoké jako domy a nad nimi se rozprostíraly kapradinovité listy.

A pak se tato krajina změnila. Rostliny odumřely, jejich zbytky se dostaly do sedimentů a postupně se proměňovaly. Z některých se stala součást uhlí. Jiné zanechaly otisky v horninách. A někde mezi tím vším se zachovaly i detaily, které bychom bez zkamenělin nikdy nepoznali.

Díváme se na neživý kámen, který je přesto svědkem života.

A někdy dokonce záznamem života, který existoval v době, kdy se po Zemi ještě neprocházeli dinosauři. Když se na to člověk podívá tímhle způsobem, začne i obyčejný kousek horniny působit trochu jinak.


PŘÍBĚH, KTERÝ JE STARŠÍ NEŽ MY

Když dnes potkáš přesličku někde na kraji cesty, možná už ji nebudeš vnímat jen jako nenápadnou zelenou rostlinu. Její příbuzní kdysi tvořili významnou součást rozsáhlých mokřadních lesů. Jejich těla se podílela na vzniku sedimentů, které se později mohly proměnit v uhlí. Jejich stonky se otiskly do hornin a někdy se zachovaly tak dobře, že dokážeme rozpoznat i jejich vnitřní strukturu.

A přestože dnešní přesličky vypadají ve srovnání se svými dávnými příbuznými docela skromně, jejich rodová historie sahá opravdu hluboko do minulosti.

Možná je právě tohle na kamenech tak krásné. Nejsou to jen kusy něčeho tvrdého, co leží na zemi. Někdy jsou to stránky dávno rozepsaného příběhu.

Příběhu, ve kterém se život měnil v sediment, sediment v horninu a zbytky dávných rostlin se staly součástí světa, ve kterém dnes žijeme.

A někdy stačí jen malý otisk v kameni, abychom si ten příběh mohli znovu představit nebo připomenout.

Zkamenělá rašelina - fosílie

Zkamenělá, nebo lépe prokřemenělá rašelina. Jak se to stane, že takové černý bahýnko, co si dneska pod pojmem rašelina představíme, zkamení?

Dávná rašeliniště jednoduše řečeno projdou fází mineralizace. Organická hmota je postupem času nahrazena křemičitými roztoky.

Jinými slovy, během sopečné činnosti se do bažinatých porostů dostávala voda bohatá na oxid křemičitý.

A organická pletiva všech možných rostlin v bažině, která se ještě nestihla rozložit, zkameněla právě v podobě křemitých hmot. Takže v nich i dnes můžeme někdy vidět zachovalou jemnou rostlinnou strukturu.

Na rozdíl od zkamenělého dřeva, což je víceméně “jednolitý” kámen (teď hodně zjednodušuju), může zkamenělá rašelina mimo jiné obsahovat prokřemenělou spleť kořínků, větviček, listí a stromových kapradin v jedné hornině (v jednom kameni). Protože rašelina není sama o sobě tvořená jedinou rostlinou nebo jedním druhem rostlin. Je to pradávná směs.

A prokřemenělé rašeliny, které dneska v Česku můžeme najít, tak mapují období mladších prvohor. Pokud se na časové ose pohybuješ podle dinosaurů, znamená to, že tyhle rašiliny tu byly ještě před dinosaury.

Tehdy byl v atmosféře fakt velikánský obsah kyslíku a zemi domanovali obří členovci a hmyz. Taky už tu byli první plazi a obojživelníci a taky předchůdci savců.

Z rostlinstva bys tu našel ponejvíc právě plavuně, stromové kapradiny a přesličky.

Takže, nejčastější tuzemské nálezy prokřemenělé rašeliny nám mohou vyprávět o skutečně daleké historii.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *